Stelvio: císařova silnice přes Alpy

Dne 26. června 1820 se začala stavět silnice, o kterou Rakouské císařství stálo z jediného důvodu: chtělo spojení mezi Milánem a Vídní, které by nevedlo přes cizí území. Po Vídeňském kongresu patřila Lombardie Habsburkům, jenže staré cesty přes Alpy vedly přes Graubünden – a ten teď patřil ke Švýcarsku. Řešením bylo vést silnici přímo přes hřeben, pod Ortlerem ve výšce 2 757 metrů.

O dvě stě let později je Stelvio letním hřištěm cyklistů, motorkářů a lidí, kteří ho viděli v televizi. Vzniklo jako vojenská silnice a po tři a půl roku první světové války tudy vedla fronta.

Císařova silnice

Císař František I. nařídil stavbu silnice dekretem z 30. září 1817, jak píše Cristina Pedrana Proh v italském odborném časopise Strade & Autostrade; britský magazín Top Gear ve svém obsáhlém článku k dvoustému výročí silnice klade dekret do roku 1818. Silnici navrhl Carlo Donegani, vysoce postavený státní inženýr, z něhož se později stal inženýr první třídy v provincii Sondrio. Lombardský úsek mu byl oficiálně svěřen 14. srpna 1818 a kompletní projekt předal 1. května 1819.

Byla to silnice pro armádu a je to na ní znát. Podle Top Gear měla být široká nejméně 5,5 metru (Strade & Autostrade, který vychází z původního projektu, uvádí 5 metrů), její sklon jen zřídka přesahuje 10 procent a zatáčky byly navrženy tak, aby jimi projely dělové lafety i koňská spřežení. Donegani ve svých poznámkách, z nichž citovala výstava, kterou mu věnovalo Politecnico di Milano, požadoval v každé vracečce otáčecí plošinu o průměru 14 až 16 metrů, „ne méně“.

Podle Top Gear počítal Doneganiho první plán pro tyrolskou stranu s 61 vracečkami, včetně sledu 22 serpentin, které měly stoupat přímo po skalní stěně v závěru údolí, aby se silnice vyhnula lavinám. Pro opěrné zdi, které by tento plán vyžadoval, však nebylo dost pevné skály, a tak byla trasa přeložena na severní úbočí údolí: méně zatáček, ale větší nebezpečí lavin. Silnice jich nakonec dostala 48 a dnes jsou očíslované.

Stavba

Kolik mužů silnici stavělo, se liší zdroj od zdroje. Valtellinský web o místní historii uvádí, že jich v nejrušnějších obdobích bylo kolem 2 500; Top Gear napočítal 1 500 dělníků jen na tyrolské straně; Strade & Autostrade píše o stovkách dělníků z Piemontu, které najala stavební firma Poli & Talacchini.

Sporné je i datum dokončení. Strade & Autostrade zaznamenává úřední prohlídku silnice v září 1824 (Doneganiho životopis v témže časopise ovšem uvádí rok 1825); milánský deník Il Giorno datuje slavnostní otevření na 6. července 1825. Top Gear píše, že lombardské stoupání z Bormia bylo hotové v roce 1822 a na tyrolské straně se pracovalo ještě další tři roky.

Nesporné je, že Donegani chtěl, aby silnice zůstala otevřená po celý rok. Cestáři zvaní rotteri, kteří bydleli v malých domcích na průsmyku a na Spondalunze, z ní měli odklízet sníh. V roce 1831 už podle Il Giorno jezdil z Milána dostavník: do Bormia cesta trvala 64 hodin, do Landecku 125.

Se silnicí přišli i cestovatelé. Přejezd Stelvia kočárem se stal součástí Grand Tour a Top Gear popisuje Grand Hotel v Trafoi na úpatí východního stoupání jako podnik s vlastním orchestrem a temnou komorou, kde se vyvolávaly fotografie hostů. Na vrcholu stál Hotel Ferdinandshöhe.

Fronta

V roce 1914 ležel průsmyk v místě, kde se stýkaly hranice Rakouska-Uherska, Itálie a neutrálního Švýcarska. Když Itálie v květnu 1915 vstoupila do války, začínala právě tady, u masivu Ortler–Cevedale, frontová linie.

Podle švýcarského spolku, který pečuje o někdejší válečná postavení, ostřelovalo rakouské dělostřelectvo 4. června 1915 Monte Scorluzzo, asi 3 090 metrů vysoký vrchol, který shlíží na průsmyk. Italové se stáhli a četnický kapitán Andreas Steiner vrchol s asi čtyřiceti muži rozdělenými do tří skupin obsadil bez boje. V rakouských rukou zůstal až do konce války. Švýcarští vojáci drželi stanoviště na Umbrailu.

Co se s průsmykem stalo, zachytili fotografové tiskové služby rakouské armády. Na jejich snímcích jsou Hotel Ferdinandshöhe i kasárna italských karabiniérů, obojí rozstřílené na trosky. Na průběh bojů mělo vliv i neutrální Švýcarsko. Podle švýcarského spolku mohla italská děla zasáhnout rakouská postavení na průsmyku i níže až k Trafoi, jenže taková palba by porušovala švýcarskou neutralitu, a tak se k ní po protestech sahalo jen velmi zřídka. Národní park Stelvio pořádal ke zbytkům válečných postavení komentované vycházky.

Coppi a televizní pořad

Dne 1. června 1953 zamířilo Giro d’Italia na Stelvio poprvé, a to v předposlední etapě z Bolzana do Bormia. Fausto Coppi do ní vyjížděl se ztrátou 1 minuty 59 sekund na lídra závodu, Švýcara Huga Kobleta. Podle oficiální historie Gira přejel Coppi vrchol osamocen – o 2 minuty 48 sekund před Ginem Bartalim a o 4 minuty 25 sekund před Kobletem –, vyhrál etapu a získal své páté Giro. Tatáž historie označuje Stelvio za nejslavnější Cimu Coppi v dějinách závodu; tak se nazývá nejvyšší bod každého ročníku.

V roce 2008 prohlásil Top Gear Stelvio za „nejlepší silnici pro řidiče na planetě“. Ve svém článku k výročí v roce 2025 to však bere zpět: „není a nikdy nebyla“.

Nahoru a přes hřeben

Průsmyk leží ve výšce 2 757 metrů – tento údaj používají Giro i italská silniční správa ANAS; uvádí se však také 2 758 metrů. Podle Strade & Autostrade udával původní projekt délku silnice z Bormia na vrchol 20,4 kilometru. Na bormijské straně odbočuje pouhých 0,2 kilometru dlouhá větev k průsmyku Umbrail ve výšce 2 503 metrů a dál dolů do Švýcarska; ANAS ji otevírá a uzavírá společně se švýcarskými úřady.

V roce 2025 oslavila silnice dvě stě let. Lombardie, Jižní Tyrolsko a švýcarské Val Müstair slavily výročí společně a hlavní akce byly naplánovány na 5. a 6. července – dvě stě let po datu, které Il Giorno uvádí jako den slavnostního otevření.

Než vyrazíte

Sezona. V zimě je průsmyk uzavřený a otevírá se, jakmile se odklidí sníh. V roce 2026 ohlásila ANAS otevření lombardské strany a Umbrailu na 22. května v 10:00, současně s jihotyrolskou stranou. V roce 2024 počítala provincie Bolzano s otevřením své strany až o víkendu 22.–23. června, protože odklízení sněhu bylo náročnější než obvykle. Kdy se průsmyk uzavře, záleží na počasí. V roce 2024 se lombardská strana a Umbrail uzavřely 4. listopadu; provincie Bolzano nechala svou stranu otevřenou až do odpoledne 18. listopadu, což bylo podle ní díky mimořádně teplému roku déle než obvykle. Před cestou si ověřte aktuální sjízdnost.

Den cyklistů. Během Stelvio Bike Day je silnice z Trafoi na vrchol od 8:00 do 16:00 uzavřena pro motorová vozidla; akce zahrnuje i stoupání z Bormia a ze Santa Maria přes Umbrail. V roce 2026 napočítal národní park 18 600 cyklistů. Další ročník se uskuteční 28. srpna 2027.

Lyžování v létě. Nad průsmykem je letní lyžařský areál; jeho provozovatel naplánoval sezonu 2026 od 30. května do 1. listopadu.