Velká dolomitská silnice: vznikla pro vojáky a hotelové hosty, pak se z ní stala fronta

V září 1909 přivezli skupinu hostů z Bozenu do Cortiny d’Ampezzo po čerstvě dokončené silnici. Koncert v Cortině načasovali na Alpenglühen, večerní záři na vrcholcích hor. Slavnost následujícího rána začínala v osm, aby se do příjezdu hostů stačila zvednout podzimní mlha. Pozvaný tisk psal nadšeně o „pohodlné, široké, technicky propracované silnici“ dlouhé 141 kilometrů, která vstupuje „do velkolepé soutěsky Eggental, divoké porfyrové rokle“.

Velká dolomitská silnice – Große Dolomitenstraße, Grande Strada delle Dolomiti – byla inženýrským dílem, vojenským projektem i reklamní kampaní hoteliérů zároveň. O šest let později se část silnice stala bojištěm.

Nejdřív silnice pro vojáky

Příběh začíná prohranou válkou. V roce 1866 se Rakousko vzdalo Benátska a s ním i jediného železničního spojení mezi Vídní a Bozenem, které vedlo po rakouském území. Náhradní trať Pusterským údolím, dokončená v roce 1871, vedla nepříjemně blízko nové italské hranice. K její ochraně chtěla armáda silnice, které by vedly do Dolomit ze severu.

Historik Christoph Pöll z Univerzity v Innsbrucku, jehož studie o vzniku silnice je nejpodrobnější, jakou jsme našli, čte důkazy přímo ze silnice samotné: průměrné stoupání šest až sedm procent je na horskou silnici mírné – a právě mírné stoupání potřebujete, mají-li po ní koně táhnout děla a zásoby.

A pak silnice pro hoteliéra

Armáda silnici chtěla, skutečností ji ale učinil až cestovní ruch. Od poloviny devadesátých let devatenáctého století o ni usilovaly bozenská a meranská sekce Německého a rakouského alpského spolku a koncem desetiletí se k nim přidala lobbistická skupina kolem jediného muže: Theodora Christomanna, meranského advokáta, který v průsmyku Karerpass postavil luxusní hotel.

V roce 1897 byly chybějící úseky zařazeny do tyrolského silničního programu. Silnice přes Pordoi se stavěla v letech 1900 až 1905, úsek z Buchensteinu do Arabby v letech 1900 až 1904. Úsek přes Falzarego, nejtěžší ze všech, byl zprovozněn až v roce 1909 – a s ním celá silnice.

Kdy přesně, to je méně jisté, než by člověk čekal. Pöll klade slavnostní otevření na ráno 11. září 1909, po večerních oslavách v Cortině; jiné zdroje uvádějí 13. září, kdy vyšla jedna z velkých novinových reportáží.

Christomannův hotel napovídá, k čemu silnice sloužila. Podle Pöllova popisu, který vychází z tehdejších průvodců, měl hotel Karersee 180 pokojů s elektrickým osvětlením a topením, výtahy, hudební salon, čítárnu, kulečníkovou hernu a vinný sklep – a na recepci se daly objednat automobilové výlety do Bozenu a Cortiny. V roce 1910 měly hlavní hotely v Cortině přes 430 lůžek, a to v obci, která měla asi tisíc obyvatel. Nové hotely se stavěly s ohledem na automobilisty: měly garáže, dílny a palivo a v Toblachu, Bozenu a Cortině si bylo možné najmout auto se šoférem.

Ne každý ovšem jezdil autem. V roce 1910 trvala cesta z Bozenu do Cortiny poštovním autobusem asi devět hodin a dostavníkem asi tři dny. Průvodce z roku 1914 už motoristům radily jezdit pomalu, mimo jiné proto, že se po silnici hnal dobytek.

Christomannos si toho, co vybudoval, příliš neužil. Zemřel v roce 1911.

Fronta

V roce 1915 dorazila válka mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem do Dolomit. Jak uvádí muzeum pod širým nebem na Lagazuoi, Velkou dolomitskou silnici „na několika místech překryla frontová linie, a byla tak využívána k válečným účelům“.

Průsmyk Falzarego se stal zemí nikoho mezi oběma frontovými liniemi. První italské útoky přišly 5. července 1915. Italský postup se zastavil v průsmyku Valparola; 20. října 1915 obsadily jednotky Alpini římsu v polovině stěny Piccolo Lagazuoi a horská válka se proměnila ve válku podzemní. Na Lagazuoi bylo odpáleno pět min – čtyři rakouské a jedna italská. Italská mina vybuchla 20. června 1917 na konci tunelu dlouhého téměř kilometr.

Nedaleko se celé měsíce bojovalo o Col di Lana. Dne 18. dubna 1916, po výbuchu miny o hmotnosti 5 500 kilogramů, dobyly italské jednotky vrchol. Muzeum Velké války v Cortině podle záznamů italského ministerstva války vyčísluje, co to stálo: 2 495 padlých italských vojáků, 1 018 nezvěstných nebo zajatých a 8 478 raněných. Zahynulo tam také asi 1 600 rakousko-uherských a německých vojáků.

Dolomitská fronta neskončila bitvou, ale ústupem: po porážce u Caporetta ji italská armáda 1. listopadu 1917 opustila.

Po válce připadlo Jižní Tyrolsko Itálii. Silnice zůstala, ale jak poznamenává Pöll, vytratila se z rakouské paměti spolu s luxusním cestováním, které ji financovalo.

Silnice dnes

Klasická trasa z Bolzana do Cortiny dnes měří zhruba 110 kilometrů. Z Bolzana stoupá soutěskou Eggental, míjí jezero Karersee – Lago di Carezza – a překonává tři průsmyky: Costalunga neboli Karerpass ve výšce 1 745 metrů, Pordoi ve výšce 2 239 metrů a Falzarego ve výšce 2 105 metrů (některé zdroje uvádějí 2 109). Úsek z Canazei do Cortiny je na italských mapách označen jako SS48.

Od 26. června 2009 – téměř přesně sto let po otevření silnice – jsou Dolomity na seznamu světového dědictví UNESCO, a to pro „krásu a jedinečnost své krajiny a svůj geologický a geomorfologický význam“. Se silnicí sousedí tři z devíti chráněných horských skupin: Rosengarten a Latemar nad Carezzou; Marmolada, na kterou je výhled z Pordoi; a Tofane nad Falzaregem.

Co stojí za to vědět

Orel na Rosengartenu. Christomannos má pomník, který většina řidičů nikdy neuvidí: bronzového orla ve výšce asi 2 300 metrů na stezce Hirzlweg pod Rosengartenem. Původní orel z roku 1912 se nedochoval. Dnešního vytvořila sochařka Maria Delago a odhalen byl 12. července 1959; při transportu na horu se rozbil a sochařka ho opravila přímo na místě, kde dnes stojí.

Falešný král. K názvu Falzarego se váže legenda o fautzo rego, falešném králi, který zradil svůj lid a zkameněl ve stěnách Lagazuoi. Jazykovědci nabízejí prozaičtější vysvětlení: ladinské slovo pro srp, které odkazuje na kosení luk. Průsmyk se zapsal i do sportovní historie: Fausto Coppi tu na Giru d’Italia 1946 porazil Gina Bartaliho.

Válkou se dá projít. Italský minový tunel na Lagazuoi je přístupný návštěvníkům: je dlouhý přes kilometr, klesá o 639 metrů a povinnou výbavou je přilba, čelovka a rukavice. Obvykle se nahoru vyjíždí lanovkou z Falzarega a dolů se sestupuje tunelem – podle muzea to celkem zabere dvě a půl až tři hodiny a je to dobrá volba na den, kdy se nevydaří počasí.

Než vyrazíte

Dvě lanovky. Na Pordoi vyveze lanovka Sass Pordoi návštěvníky do výšky 2 950 metrů za čtyři minuty; v roce 2026 jezdí od 14. května do 1. listopadu a zpáteční jízdenka stojí 32 €. Lanovka Lagazuoi na Falzaregu jezdí v roce 2026 od 6. června do 18. října každých patnáct minut; poslední jízda nahoru je v 16:40.

Provoz přes průsmyky může být v budoucnu omezen. Jižní Tyrolsko zkoumá možnost omezit provoz na dolomitských průsmycích; začít chce průsmykem Gardena, který na této trase neleží. V srpnu 2026 zatím žádná omezení neplatí; chystá se zkouška v reálném provozu, podle níž se rozhodne, zda může zóna zklidněné dopravy začít fungovat v létě 2027. Pro Pordoi ani Falzarego jsme žádné oficiální oznámení nenašli.

Itinerář. Popis trasy den po dni, tipy na ubytování a přehled nákladů na cestu najdete v našem třídenním itineráři – odkaz na něj najdete níže.