Deltawerken: silnice po hřbetu odpovědi na potopu

Večer v sobotu 31. ledna 1953 se nad Zélandskem hnala silná severozápadní bouře. Kolem půl jedenácté večer měl nastat odliv. Nenastal. Byl skočný příliv, vítr nahnal vodu Severního moře ke břehu a hladina pořád stála ve výši přílivu. Kolem půl čtvrté ráno podle webu Zeeuwse Ankers, který o zélandském dědictví vede tamní provinční knihovna, dosáhla voda maxima: 455 centimetrů nad NAP, nizozemskou výchozí výškovou úrovní – zhruba tři metry nad běžným přílivem.

Než skončila neděle, utopilo se v Nizozemsku 1 836 lidí. Silnice, které dnes vedou z Rotterdamu na jihozápad přes Zélandsko, běží po hřbetu toho, co země postavila, aby se to už nikdy neopakovalo.

Noc na 1. února

Hráze na ostrovech povolily. Jen v Zélandsku bylo podle Zeeuwse Ankers zaplaveno 125 polderů o rozloze téměř 40 000 hektarů; poškozeno bylo 38 kilometrů hrází a vzniklo 3,5 kilometru průrav, jimiž pak volně proudil příliv i odliv. V celé zemi stálo podle Kánonu Nizozemska pod vodou 200 000 hektarů.

V neděli voda téměř neklesla. Druhý příliv odpoledne přišel ještě výš než první. Na ostrově Schouwen-Duiveland, kde zahynulo 534 lidí, se mnozí z nich utopili právě při této druhé vlně. Jen na Duivelandu uvádí Zeeuwse Ankers 289 mrtvých v Nieuwerkerku, 91 v Ouwerkerku a 65 v Oosterlandu.

Watersnoodmuseum i Kánon Nizozemska se shodují na 1 836 mrtvých a k tomu desítkách tisíc utonulých zvířat. Zeeuwse Ankers uvádí „asi 1 835“, z toho 873 v Zélandsku, 686 v Jižním Holandsku a 254 v Severním Brabantsku. Zhruba 72 000 lidí muselo podle muzea na dlouhou dobu opustit domov. Belgie, Velká Británie, Spojené státy, Kanada, Francie a Švédsko vyslaly vojáky a techniku.

Ucpávání průrav zabralo většinu roku. Poslední a největší byla u Ouwerkerku. V noci ze 6. na 7. listopadu 1953 ji uzavřely čtyři kesony, obrovské betonové bloky, které do mezery spustili. Leží tam dodnes a sídlí v nich Watersnoodmuseum, muzeum povodně.

Zamknout moře

Plán odpovědi byl starší než katastrofa. Podle Kánonu Nizozemska předložil vodohospodářský inženýr Johan van Veen svůj plán pro deltu ministerstvu koncem ledna 1953 – pár dní před povodní.

Necelé tři týdny po povodni, 21. února 1953, byla ustavena Deltová komise v čele s A. G. Marisem, generálním ředitelem Rijkswaterstaatu, státního úřadu pro vodní hospodářství a silnice. První doporučení předložila 26. května 1953, poslední 18. října 1955. Dne 8. května 1958 podepsala královna Juliana Deltový zákon. Myšlenka byla stejně prostá jako obrovská: uzavřít všechna mořská ramena na jihozápadě kromě Západní Šeldy a Nieuwe Waterweg – „hospodářských tepen“, jak je nazývá televizní pořad Andere Tijden – a hráze za nimi zpevnit.

Rijkswaterstaat dnes k Deltawerken počítá pět protipovodňových bariér, dva komplexy zdymadel a šest hrází, budovaných 43 let, od roku 1954 do roku 1997.

Po hrázích

Jižně od Rotterdamu narazí silnice na první z nich. Stavidla Haringvlietsluizen, postavená v letech 1956 až 1970, uzavírají rameno Haringvliet mezi ostrovy Voorne-Putten a Goeree-Overflakkee. Komplex je kilometr dlouhý, má 17 výpustí, každou širokou 56,5 metru, a 34 stavidlových uzávěrů a podle Rijkswaterstaatu odvádí až 70 procent vody, kterou sem přinášejí Rýn a Máza – zhruba 30 miliard krychlových metrů ročně. Od roku 2018 se uzávěry při přílivu pootevírají, aby losos, úhoř a pstruh mořský mohli znovu táhnout proti proudu.

Následuje Brouwersdam mezi ostrovy Goeree a Schouwen-Duiveland, po kterém vede silnice N57. Rijkswaterstaat uvádí jeho délku 6,5 kilometru a dobu stavby 1962 až 1971; zélandský provinční archiv Zeeuws Archief klade začátek prací do roku 1963 a otevření silnice po hrázi k 30. červnu 1972. Na jedné straně leží Severní moře, na druhé Grevelingenmeer, podle Rijkswaterstaatu s 11 000 hektary největší slané jezero západní Evropy. Uzavřené jezero nakonec moře potřebovalo: v roce 1978 otevřeli zdymadlo Brouwerssluis, aby do něj znovu pustili slanou vodu.

Spor o Východní Šeldu

Podle Deltaplánu se měla pevnou hrází uzavřít i Východní Šelda (Oosterschelde). Práce začaly. Podle Zeeuwse Ankers byly mělčiny v jejím ústí navýšeny na ostrovy – Roggenplaat v roce 1969, Neeltje Jans v roce 1970, Noordland v roce 1971.

Jenže uzavřená Východní Šelda by přišla o příliv a odliv, a bez nich neměly budoucnost ústřice, slávky ani rybáři. V lednu 1968 vznikla Studiegroep Oosterschelde, v níž se spojily rybářské organizace, pěstitelé ústřic, ochránci přírody a právníci, a v Yerseke ji následovala Actiegroep Oosterschelde Open. Pořad Andere Tijden, historická řada nizozemské veřejnoprávní televize, popisuje, jak vláda Joopa den Uyla, která nastoupila v roce 1973, nechala prověřit jiné řešení.

Práce se zastavily. V roce 1974 podle Zeeuwse Ankers dolní komora parlamentu, Tweede Kamer, poměrem 75 ku 67 hlasům zamítla návrh antirevolučního poslance M. Schakela uzavřít Východní Šeldu pevnou hrází. V roce 1976 padlo konečné rozhodnutí: do zbývajících čtyř kilometrů přijdou stavidla, která se zavřou jen při extrémní hladině. Východní Šelda zůstala slaná a zachovala si příliv i odliv.

Postavit to bylo mnohem těžší. Bariéra stojí na 65 prefabrikovaných betonových pilířích. Každý se stavěl rok a půl a každé dva týdny se začínalo s dalším – na ostrově Neeltje Jans, z něhož se stal pracovní ostrov o rozloze přes 200 hektarů s vlastní elektrárnou a betonárnou. Andere Tijden vyčísluje konečné náklady na 7,8 miliardy guldenů – šestkrát víc než pevná hráz.

Devět kilometrů stavidel

Dne 4. října 1986 bariéru otevřela královna Beatrix. Zeeuwse Ankers cituje její slova: „Protipovodňová bariéra je uzavřena. Deltawerken jsou dokončeny.“ Tak docela to neplatilo: v roce 1997 přibyla ještě bariéra Maeslantkering na Nieuwe Waterweg u Hoek van Holland a tu Rijkswaterstaat počítá za poslední z Deltawerken.

Rijkswaterstaat uvádí délku Oosterscheldekering devět kilometrů. Mezi pilíři visí 62 ocelových stavidel, každé 42 metrů široké a 6 až 12 metrů vysoké. Téměř pořád jsou otevřená. Když se očekává hladina tři metry nad NAP, bariéra se zavře: jediným stisknutím tlačítka v řídicím sále v budově Topshuis na ostrově Neeltje Jans se spustí všech 62 stavidel. Trvá to zhruba 75 minut.

Kvůli vysoké vodě se bariéra podle Rijkswaterstaatu zavírá v průměru jednou ročně. Když v říjnu 2021 slavila 35 let, napočítala regionální stanice Omroep Zeeland od roku 1986 celkem 28 uzavření a uvedla, že se stoupající hladinou moře bude muset zavírat čím dál častěji. Technika už stárne: Rijkswaterstaat obnovuje hydraulické válce a nosníky, které stavidly pohybují a slouží už přes 35 let.

Po hřebeni bariéry vede silnice N57 a vedle ní stezka pro cyklisty a pěší. Neeltje Jans, bývalý pracovní ostrov, je dnes součástí Národního parku Oosterschelde a má vyhlídky na bariéru. Dál trasa překročí Východní Šeldu ještě jednou, po mostě Zeelandbrug: měří přes 5 022 metrů, 15. prosince 1965 ho otevřela královna Juliana – která na mýtnici zaplatila rijksdaalder mýtného – a až do roku 1972 to byl nejdelší most v Evropě.

Ve Veere, kde končí druhý den trasy, jsou Deltawerken ještě starší. Hráz Veerse Gatdam, 2,8 kilometru dlouhá mezi ostrovy Noord-Beveland a Walcheren, byla uzavřena 27. dubna 1961, kdy do poslední mezery spustili sedm kesonů; v říjnu téhož roku se po ní otevřela silnice. Z mořského ramene za ní se stalo jezero Veerse Meer pro jachtaře a rekreanty.

Než vyrazíte

Muzeum. Watersnoodmuseum sídlí ve čtyřech kesonech u Ouwerkerku na ostrově Schouwen-Duiveland, kousek od Zierikzee, kde končí první den trasy.

Bariéra. Podle Rijkswaterstaatu je Oosterscheldekering volně přístupná a národní park na Neeltje Jans má vyhlídky, z nichž je na ni dobře vidět. Deltapark Neeltje Jans, zábavní park na bývalém pracovním ostrově, nabízí prohlídky samotné bariéry.

Krátké uzavírky. Během rekonstrukce Rijkswaterstaat zavírá silnici N57 mezi De Banjaard a Westenschouwen vždy asi na půl hodiny, když se usazují části pohonů – v srpnu 2026 například ve čtyřech dnech mezi 9:00 a 15:00. Doprava se odklání přes most Zeelandbrug (N256), což může cestu prodloužit asi o 30 minut. Rijkswaterstaat uzavírky ohlašuje předem; před cestou se podívejte na zeelandbereikbaar.nl.

Sezona prací. Údržbu bariéry provádí Rijkswaterstaat od dubna do září, mimo sezonu bouří.