Atlantická silnice: osm kilometrů přes útesy v moři

Dne 7. července 1989 přestřihl ministr dopravy William Engseth pásku na silnici, proti které se mnoho lidí stavělo. Vedla 8 274 metrů od Vevangu na pevnině na Averøyu, ostrov na druhé straně ústí Kornstadfjordu, a přeskakovala po kamenných náspech a mostech z ostrůvku na ostrůvek a z útesu na útes. Nahradila trajekt mezi Ørjavikem a Tøvikem. Dostala jméno Atlanterhavsvegen – Atlantická silnice.

Moře, kterému čelí, se jmenuje Hustadvika. Tento úsek otevřeného pobřeží patří podle motoristických novinářů z Klikk, kteří sepsali historii silnice, k nejnebezpečnějším vodám Norska. V roce 2019 tu za špatného počasí ztratila pohon výletní loď Viking Sky s 1 373 lidmi na palubě. Za klidného letního dne je silnice příjemná projížďka mezi dvěma malými městy. Za bouře od severozápadu je to něco úplně jiného.

Železnice, která nikdy nepřijela

Trasu přes ostrovy poprvé nakreslili pro železnici. Na začátku dvacátého století existovaly plány na trať podél tohoto pobřeží; podle Wikipedie zvolilo krajské zastupitelstvo v roce 1921 pro trať vnější variantu, ale v roce 1935 dal parlament přednost trati do Åndalsnesu. Lokalhistoriewiki, norská wiki místní historie, uvádí, že plány železnice na této trase byly toho roku definitivně odloženy.

Myšlenka se vrátila v podobě silnice. Plánování začalo v 70. letech a společnost pro výběr mýta, Atlanterhavsveien AS, vznikla v roce 1970.

Schváleno o jeden hlas

Ne všichni ji chtěli. Podle Klikk silniční ředitel kraje Møre og Romsdal projekt nedoporučil: čekal tak malý provoz, že mýto sotva zaplatí lidi v mýtné budce. Ekologové byli skeptičtí a místní zájem vlažný. Krajská rada projekt schválila většinou jediného hlasu.

Stavba začala 1. srpna 1983. Podle Klikk trvala šest let a přečkala dvanáct orkánů. Silnice stála 122 milionů korun v cenách roku 1989. Wikipedie s odkazem na regionální turistickou kancelář uvádí, že čtvrtina byla půjčena proti budoucímu mýtu, čtvrtina pocházela z fondů na tvorbu pracovních míst a polovina ze státních dotací na silnice.

Mosty

Většina zdrojů – mezi nimi Visit Norway a Store norske leksikon – píše, že silnice vede přes osm mostů. Oficiálně je jich sedm: norská silniční správa Statens vegvesen počítá Hulvågbrua jako jeden most s jedním jménem, někdo ho ale bere jako dva, a odtud nejspíš pochází ten osmý. Když ji norský památkový úřad Riksantikvaren zapsal jako chráněnou památku, jmenoval v seznamu sedm mostů, od Klipabrua na západě po Litllauvøybrua na východě. Všechny jsou betonové. Podle památkového seznamu:

• Klipabrua (1985) je dlouhý 119 metrů a překlenuje průliv Vevangstraumen.
• Hulvågbrua (1987) je dlouhý 208 metrů a má devět polí.
• Myrbærholmbrua (1987) je dlouhý 87 metrů. V roce 2010 k němu z obou stran přibyly ocelové rybářské lávky.
• Storseisundbrua (1988) je dlouhý 260 metrů a má tři pole.
• Geitøybrua (1988) a Storlauvøybrua (1988) jsou oba dlouhé 45 metrů.
• Litllauvøybrua (1988) je dlouhý 116 metrů, má pět polí a podjezdnou výšku asi 10 metrů.

Samotné řešení památkový seznam označuje za střízlivé: oblouky i podjezdné výšky určila funkce. Velkolepou ji dělá poloha – na samém okraji otevřeného moře, kde silnice zčásti sleduje plochý terén a zčásti se na náspech vine přes ostrůvky. Cílem ochrany je podle seznamu zachovat ji jako příklad pobřežní silnice z 80. let a uchovat zážitek ze silnice z pevniny i z moře.

Storseisundbrua

Most z fotografií je Storseisundbrua. Riksantikvaren ho popisuje jako most stavěný letmou betonáží – po úsecích směrem ven, bez podpěr zespodu. Prudce stoupá k podjezdné výšce asi 23 metrů, aby pod ním proplouvaly i větší lodě. Zboku to vypadá, jako by silnice vyjela do nebe a skončila. Fjord Norway ho označuje za nejfotografovanější místo celé trasy.

V červnu 2019 tu druhý štáb natáčel pro bondovku Není čas zemřít (No Time to Die) s vozem Aston Martin V8 Vantage, jak informoval fanouškovský web MI6-HQ.

Splaceno o pět let dřív

Silniční ředitel se v odhadu provozu spletl. Mýto se mělo vybírat patnáct let. Zrušili ho v červnu 1999, po deseti letech, protože po silnici jezdilo mnohem víc lidí, než se čekalo. Klikk uvádí necelých 605 000 průjezdů vozidel v roce 2015 a 657 000 v roce 2019 – z toho 320 000 mezi květnem a srpnem.

V roce 2005 silnice vyhrála Århundrets byggverk, norskou „stavbu století“ – veřejné hlasování, které uspořádala NRK se stavebním průmyslem ke stému výročí rozpadu unie se Švédskem. Podle Teknisk Ukeblad získala téměř třetinu z více než 40 000 hlasů, před mosty přes Svinesund, a cenu předal korunní princ Haakon.

Zastávky po cestě

Atlantická silnice je jádrem delší národní turistické trasy Atlanterhavsvegen, kterou spravuje Nasjonale turistveger a která měří 36 km z Budu do Kårvågu. Zastávky na ní se stavěly s ohledem na počasí.

Na ostrůvku Eldhusøya u Storseisundbrua vede kolem dokola vyvýšená lávka. Fjord Norway udává její délku 550 metrů; podle Nasjonale turistveger je přístupná každý den v roce, stejně jako toalety. Navrhlo ji studio Ghilardi+Hellsten. U mostu Myrbærholmbrua se rybaří z ocelových lávek po obou stranách silnice. Na Geitøye je velké parkoviště, krátké procházky na kopečky a rybářská stezka pod mostem.

Na úseku směrem k Budu stojí na konci vlnolamu vyhlídková plošina Askevågen. Její skleněné stěny tu podle Nasjonale turistveger jsou kvůli ochraně před počasím a tříští vln.

Když se přes ni přelije moře

Turistické centrály lákají na bouře stejně jako na léto. Visit Norway staví klidnou letní jízdu proti „cestě v pěně a tříšti za bouře od severozápadu“. Fjord Norway píše, že silnice je otevřená 365 dní v roce, „a v zimě může být nejdramatičtější“, a varuje, že za bouře může přes vozovku stříkat slaná voda.

Občas se silnice zavře. Podle místních novin Tidens Krav byla 25. ledna 2008 za bouře na pár hodin uzavřená – hlavně kvůli větru, který foukal napříč vozovkou a byl nebezpečný pro větší vozidla, a ne kvůli vlnám. Dne 29. ledna 2016 při další bouři noviny informovaly, že Atlantická silnice i všechny mosty v Kristiansundu jsou uzavřené.

Než vyrazíte

Bez mýtného. Samotná silnice je bez mýta od června 1999. Atlantický tunel (Atlanterhavstunnelen) mezi Kristiansundem a Averøyou, otevřený na konci roku 2009, býval zpoplatněný – 102 korun za osobní auto. Skončilo to 1. července 2020, kdy podle Teknisk Ukeblad zmizela poslední obsluhovaná mýtná stanice v Norsku.

Otevřeno celý rok. Sezonní uzavírka tu není. Za bouře si před cestou ověřte počasí a stav silnice u Statens vegvesen a počítejte se silným bočním větrem na mostech; Nasjonale turistveger na něj upozorňuje zejména cyklisty.

Obytná auta. Chemické toalety z obytných aut a karavanů se na toaletách odpočívadel vylévat nesmějí. Nasjonale turistveger uvádí výlevky v Kårvågu, Vevangu, Eide, Budu, Kristiansundu a Molde.

Po cestě. Na naší třídenní trase z Kristiansundu do Molde má Atlantická silnice celý den pro sebe – mezi nocí na Averøye a cestou dál do Molde.